Umělec se s citem a vědomím, kam sáhnout dále snaží, až dokud mu noty neřeknou, že je konec té nádherné skladby. Ale co se to stalo? Ty nádherné tóny linoucí se zpod prstů umělce jsou přerušeny obrovskou a ohlušující ránou. Ránou, která způsobila zhroucení se zdi, jejíž části dopadli i na tento dokonalý umělcův nástroj. A další rána, a další. Salvy z děl a vybuchující bomby neustále hlučí a ničí takovéto vzácné nástroje. Nástroje, pro potěchu sluchu i duše. A umělci, nemající na čem hrát jsou verbováni do armády, aby šli také zabíjet a bojovat tak za svobodu. Za svobodu, ve kterou budou moci usednout za svůj vznešený nástroj a ohromovat publikum svým umem. a jejich mistři se mění ve vojáky.

Zatím se ale válejí v příkopu, kryjí se před palbou nepřátel a umírají zasypáni jejich kulkami. Na nástroje už nemá kdo hrát, nikdo ani nechce na ně hrát. Zbytečně by tím na sebe upozornil a ohrozil tak svůj život. Mnoho skvostných klavírů padlo také za oběť válce, která je navždy umlčela. A kde jsou umělci, kteří tyto úžasné nástroje vytvářeli v podnicích? I oni museli narukovat do války. A ti, co již nejsou schopni boje, v továrně na klavíry nyní vyrábí zbraně pro další ničení. Na výrobu klavírů není čas ani prostor. Nejsou na ně zdroje. Vše pohlcuje ochromující a všeničící válka.

A o čem sní majitel továrny, která tyto skvostné nástroje dříve vyráběla? Sní o konci této hrůzy, o konci výroby zbraní, o návratu dělníků, co dokonale ovládají výrobu klavírů a o obnově tradice ve výrobě klavírů. Továrník sní, jak jeho nový klavír stojí uprostřed koncertního sálu, za jeho klávesy usedá muzikant a jemně se dotýká jeho kláves. A klavír vydává zase ty nádherné ladící zvuky, které každého těší. Každého těší a zároveň přináší poselství lepších časů, časů, kdy místo války zní klavíry A jejich mistři neumírají na válečných polích, ale cvičí svůj již tak dokonalý um.